Někdy člověk přesně ví, kdy se v něm něco zlomilo. A někdy to zjištění přijde až zpětně – třeba ve chvíli, kdy se mezi zprávami mihne jedna krátká věta, která rozvlní roky zasutých emocí. Může jít o cizí zemi, cizí jména – a přesto se vás to bytostně týká. Protože spravedlnost, svoboda a soucit nejsou nikdy jen cizí záležitostí.
Léta se modlíme za Bělorusko. Až teď mi došlo, že už je to pět let. Proč si to najednou pamatuju tak přesně? Na internetu jsem četla zprávu, že běloruský prezident Lukašenko propustil z vězení čtrnáct politických vězňů – mezi nimi i svého bývalého protikandidáta v prezidentských volbách, Sjarheje Cichanouského. Byl ve vězení pět let. Právě proto si to pamatuju.
Sledovali jsme tehdy v šoku dění v Bělorusku. Tehdejší prezident dal uvěznit všechny své protikandidáty, kteří mu skutečně mohli konkurovat, a pak i všechny další, kteří s tím nesouhlasili. Na místo svého uvězněného manžela se postavila jeho žena. V prezidentských volbách byla pravděpodobně zvolena. Zfalšované výsledky voleb, vyděračský nátlak a dvě malé děti, manžel neustále ve vězení. Svjatlana Cichanouská uprchla do Litvy. Bělorusové protestovali. Vycházeli do ulic, vyvěšovali vlajky a symboly, manifestovali svůj nesouhlas, riskovali pronásledování, ale autoritářský Lukašenkův režim podporovaný Ruskem protesty násilím potlačil a situaci nakonec ustál. Vězení se naplnila. Protesty umlkly.
Po ta léta podporujeme pár rodin, z nichž je někdo uvězněn. Přes spolehlivé kurýry jsme několikrát poslali do Běloruska nějaké peníze, protože rodiny s malými dětmi přišly o živitele. Píšeme některým uvězněným. Nevíme ale, zda naše pozdravy dostávají. Odpověděl jen jeden a jedinkrát. Není jasné, zda naše pozdravy obdrželi. Uvězněné stěhují z místa na místo a často o tom nedají vědět, nebo s velkým zpožděním. Nevíme, zda vůbec ještě žijí. Ale co my! Jejich rodiny většinou nemají žádné zprávy, hlavně oni netuší, zda jejich blízcí jsou zdraví, zda jsou naživu.
Teď propustili Sjarheje Cichanouského a milostivě mu dovolili odcestovat za manželkou do Litvy. Ona se totiž domů vrátit nesmí. Zavřeli by ji. Malá dcera tátu nepoznala. Stále se mu v noci zdá o vězení a po probuzení se bojí, že to nebyl sen. Strašně zhubl, jeho zdraví je podlomené a to, co vypráví o hrůzách vězení, v člověku svírá srdce. Kruté, pokořující zacházení, hlad a chlad. Ve vězení ho jednou navštívil sám diktátor Lukašenko a řekl mu výsměšně: „Co jsi čekal? Politika je špinavá hra.“
Myslím, že politika nemusí být špinavá všude, ale v Bělorusku zjevně je. A v mnoha dalších zemích nepochybně také. Je to především ale strašná nespravedlnost. Nemůžu souhlasit s tím, abychom se znovu sbližovali se zeměmi, v nichž je toto možné. Jestliže český europoslanec navštíví Bělorusko a hovoří o tom, jak to tam skvěle vedou, rozhodně nesouhlasím. Demokracie má jistě také slabiny, pořád je to však zatím nejlepší společenské zřízení, jaké můžeme mít.
Nechci, aby se naši státníci inspirovali od diktatur v Bělorusku, Rusku, Vietnamu nebo v Uzbekistánu. Strašně mi vadí, že zástupce demokratické země se objímá s diktátorem, který vězní nespravedlivě stíhané, nevinné lidi. V běloruských vězeních ještě trpí hodně lidí. Těch bychom se měli zastávat.
Opravdu se raduji, že rodina Cichanouských může zase žít pohromadě, že děti vídají svého tátu. Není to ale celé. Co s nimi bude dál? A co ti další, kteří propuštěni dosud nebyli?