Nejprve tiché odfrknutí, pak teatrální povzdech a nakonec nahlas pronesené: „To je dneska doba…“ Otočila jsem se a podívala se té ženě do očí. Měla kolem šedesáti, krátké vlasy ostříhané podle pravítka, decentní kabelku na klíně a pohled, kterým by mohla řezat sklo. Nedívala se na nikoho jiného než na mě. Bylo to jasné. V jejích očích jsem byla mladá holka, která si bezostyšně sedla v tramvaji, ačkoli právě ona, žena ve věku jejích rodičů, musí stát.
„Mladá, to vás nenapadne pustit někoho sednout?“ řekla nakonec, jako by mi předčítala z morální příručky z padesátých let. Chvíli jsem jen mlčela. Většinou si podobné situace neberu osobně. Ale něco na jejím tónu mě nakoplo. Možná to byl ten způsob, jakým mě ani na vteřinu nepožádala, ale rovnou odsoudila. Jako by mezi námi nebyl rozdíl čtyřiceti let, ale čtyřicet úrovní lidskosti.
„Víte, já jsem dneska po noční,“ odpověděla jsem klidně. „Mám za sebou dvanáct hodin na oddělení. Od rána jsem v jednom kuse na nohou, včetně tří přesunů mezi pacienty, kteří se zhroutili, a jedním výjezdem na urgent.“
Chvíli na mě zůstala koukat. Nepromluvila. Zase si založila ruce na prsou a zatvářila se, jako bych právě začala mluvit mongolsky. Ale i to bylo pokrok. Obvykle se totiž takoví lidé dál tváří, že i kdybych měla amputovanou nohu, měla bych stát, protože „jsem mladá a tak je to správné“.
Víte, já chápu, že společnost stárne. Chápu i to, že se dřív učilo k úctě ke starším jinak. Jenže co se z toho stalo dnes? Automatická představa, že všichni mladí jsou líní spratci, co sedí se sluchátky na uších a ignorují svět kolem sebe? Nebo že kdokoli pod třicet nemá nárok na únavu, bolesti nebo prostě jen blbý den?
Tu noc jsem uklízela krev po pádu z pátého patra. Starší pán, přes sedmdesát. Zlomeniny, otevřená rána na hlavě. Jeho dcera se zhroutila na chodbě, já ji chytla těsně předtím, než upadla. Pak přesun do jiné budovy, protože v té první došly volné kapacity. Ve čtyři ráno kafé z automatu, které chutnalo jako výluh z podrážky. Ve čtvrt na sedm konečně konec služby. A v sedm jsem seděla v tramvaji, kde na mě někdo syčel, že jsem se posadila.
A tohle není výjimečný den. Tohle je běžná realita mnoha lidí, co vypadají mladě, ale jejich těla melou z posledního. Lidi v uniformách, lidi z výroby, maminky na mateřské, kteří v noci nespí a ráno táhnou kočár s nákupem, studenti, kteří makají na směny, aby si vůbec mohli dovolit studovat.
Jenže pořád slyšíme, jak jsme pohodlní, jak nevíme, co je to dřina, jak jsme rozmazlení. Někdo mi jednou řekl, že se „dneska nikdo neumí obětovat“. Ale obětovat komu? Proč je zrovna moje únava míň důležitá? Proč se někdo dívá na můj věk a automaticky tím shazuje vše, co mám za sebou?
Ta žena se po chvilce posadila vedle mě, protože uvolnili jiné místo. Celou cestu mlčela. Ani jednou se na mě nepodívala. Možná to v sobě dusila, možná o tom přemýšlela. Netuším. Ale víte co? Já taky mlčela. Ne proto, že bych neměla co říct. Ale protože už jsem si to řekla v hlavě tolikrát, že bych mohla založit klub.
Je to zvláštní generační paradox. Když jsme my mladí drzí, jsme problém. Když jsme slušní, jsme pokrytci. Když se ozveme, chybí nám úcta. Když mlčíme, chybí nám vděk. Když si sedneme, jsme líní. Když stojíme, jsme přehnaně opatrní. Ať uděláme cokoli, najde se někdo, kdo to zpochybní, protože „v jeho době to bylo jinak“. Ale víte co? V naší době je to taky jinak. A to neznamená, že to není těžké.
Seděla jsem tam v té tramvaji a v duchu jsem si říkala, že tohle není o jednom místě. Není to ani o únavě nebo o tom, kdo má větší právo si sednout. Je to o respektu. O elementární lidské schopnosti nedělat si o druhých soudy během prvních tří vteřin pohledem na jejich obličej. O schopnosti zeptat se – ne odsoudit.
Moje máma je o pět let mladší než ta paní. Když je unavená, sedne si. Když vidí někoho, kdo vypadá, že má dost, tak ho nechá. Neřeší věk. Moje máma ví, že únava nemá číslo občanky. A ví, že ticho často říká víc než výčitka.
Já si taky někdy stoupnu. Sama od sebe, protože vidím, že to někdo potřebuje víc. Ale nechci to dělat proto, že se ode mě čeká slepá poslušnost vůči někomu, kdo si myslí, že jen díky datu narození má patent na důstojnost. To není úcta, to je alibismus.
A tak jsem tam seděla, dívala se z okna a doufala, že když už nic jiného, tak aspoň někomu v tom vagónu došlo, že mladí nejsou nepřátelé. Že třeba někoho napadlo, že pod tou kapucí a kruhy pod očima se taky může skrývat někdo, kdo zachraňoval jiného člověka, zatímco vy jste spali.
Dojela jsem na konečnou, vystoupila a ještě jednou se otočila. Ta paní se konečně podívala mým směrem. A tentokrát už neměla v očích ten soud. Jen obyčejné pochopení. Nebo se mi to aspoň chtělo myslet.