A když jsme loni odjížděli, říkali jsme si, že za rok určitě znovu. Jenže letos to bylo jiné. Ne hned. Ne po příjezdu. Ne první den. Ale postupně, pomalu, jako by se něco nenápadně ládovalo pod povrch a najednou prasklo. A zlom přišel ve chvíli, kdy jsem si chtěla koupit zmrzlinu.
Byl horký večer, takový ten typický prázdninový, kdy chodíte po promenádě v lehkých šatech, bosí v sandálech a děti si mezi sebou hází plastovým míčkem. Všude hrála hudba, voněla pizza, moře šplouchalo o kameny. A pak jsme uviděli stánek se zmrzlinou – náš oblíbený. Chodíme tam roky. Vedle točí palačinky, starší pán tam má gril a občas nám zamává. Letos tam ale stála mladší žena. Usmála se na nás tak napůl, jako když člověk nechce, ale musí.
Vybrali jsme si příchutě, děti samozřejmě čokoládu a jahodu, já citron a levanduli. Dali jsme si tři porce, do kelímků. A když jsem podávala hotovost, řekla částku, která mě zarazila. Přepočítala jsem si to v hlavě dvakrát. Bylo to skoro dvojnásobek oproti loňsku.
Zeptala jsem se jí, jestli je cena správná. Nevyčítavě, spíš tak překvapeně. Podívala se na mě pohledem, který mi připomněl, když jsem jednou na gymplu učitelce zapomněla úkol a ona řekla, že jsem „další z těch typických případů“. A pak řekla jednu větu, která mě přimrazila víc než ta citronová zmrzlina. „Češi vždycky všechno počítají. Ale platit se musí.“
Chvíli jsem tam stála, nevěděla, co říct. Vedle mě se mi dcera lísala k ruce a ptala se, proč je paní naštvaná. Já nevěděla. Anebo jsem nechtěla vědět. Vzala jsem si zmrzliny, poděkovala a odešli jsme. Ale najednou jako by se něco změnilo. Ne ve mně, ale v tom, jak se na nás dívali ostatní.
Za těch pár dní, co jsme tam byli, jsme si všimli, že to nebyl ojedinělý moment. V restauraci nám několikrát přinesli jiný účet, vyšší, než odpovídal menu. Když jsme se ozvali, číšník suše prohlásil, že to je „nová cena“. Vedle nás seděli Němci, jejich účet byl skoro stejný, přestože pili víno a dali si i dezert. V pekárně nás prodavačka ignorovala tak dlouho, až nás začali obcházet jiní zákazníci, kteří přišli po nás. A když jsme si dovolili říct, že jsme tam byli dřív, jen něco zamumlala v chorvatštině, které jsme nerozuměli, ale z tónu to nebylo nic lichotivého.
Začala jsem si všímat detailů. V obchodech na nás koukali jinak než na ostatní. U benzínky mi odmítli vzít kartu, kterou přede mnou použil Ital. Na pláži si parta místních povídala nahlas o „Češích, co všechno vozí a nic neutratí“. Nerozuměla jsem všemu, ale bylo to jasné. A když jsme si jeden večer sedli na víno do baru, vedle nás u stolu nějaký mladík s cigaretou mezi prsty nahlas pronášel narážky na „typické české turisty“. Nikdo se mu nesmál, ale nikdo ho ani neokřikl.
Celé to začalo být únavné. Nejen kvůli těm poznámkám a pohledům, ale kvůli tomu zvláštnímu pocitu, že někam patříte a najednou už ne. Jako když přijdete domů a někdo vymění zámek. Vím, že se to netýká všech. Byli tam lidé, kteří byli milí, včetně starší paní, od které jsme kupovali rajčata. Řekla nám, že jí Češi chybí, protože vždycky byli slušní, že se za dvacet let hodně změnilo, a že dnes už je to jiná generace.
Možná je to tím. Možná jsme byli dlouho „ti hodní“, co neutráceli jako Skandinávci, ale byli spolehliví, vděční, slušní. A dnes jsme „ti otravní“, co přivezou jídlo z domova, hledají akce, a když jim někdo účtuje víc, tak to nahlas řeknou. Jenže já mám pořád dojem, že něco se změnilo spíš na druhé straně. Jako by v nich bublala nějaká potlačovaná nelibost, která teď konečně našla cestu ven. Možná jsme byli dlouho moc pohodlní hosté.
Nepsali jsme recenze, neřešili jsme, když nám někdo účtoval víc, mávli jsme rukou, když nám na pláži někdo zabral místo. Jen jsme se chtěli vykoupat, odpočinout si a jet domů. Jenže někomu to asi nestačí. A letos jako by někdo řekl – a dost. Dlouho jsem přemýšlela, jestli jsme jen neměli smůlu. Jestli jsme nenarazili na pár otrávených lidí. Ale pak jsem to začala slyšet i od ostatních. V kempu se o tom bavili další Češi. Jedna paní říkala, že jí v restauraci přinesli jiný pokrm, než si objednala, a když to řešila, dostala vynadáno.
Jiný pár nám vyprávěl, že jim během noci někdo píchnul pneumatiku. A ač to nemusí být nutně spojené, celková atmosféra byla napjatá. Ne jako ve válce, spíš jako před bouřkou. Nechci zobecňovat. Ani nikoho soudit. V Chorvatsku jsme zažili nádherné chvíle. Přijeli jsme tam poprvé jako mladý pár, potom jako rodiče, a letos s dětmi, které už chtějí být na pokoji samy. Je to místo, které je součástí našich vzpomínek. Ale letos jsem poprvé začala přemýšlet, jestli tam ještě někdy pojedeme.