Někdy se mi stane, že v situaci, která mi připadá jako dobře známá, zareaguju úplně jinak, než jsem zvyklá. Překvapím sama sebe. Neumím předem odhadnout, co udělám. Jako osvícena bleskem řeknu něco naprosto odlišného od toho, co bych byla od sebe samé čekala. Pak většinou žasnu.
Ráno jsem si byla zaplavat. Miluju letní rána. Všechno je svěží, orosené, ptáci cvrlikají a voda v bazénu ještě není unavená po celodenních návalech plavců. Vlaštovky poletují těsně nad hladinou a snaží se nabrat trochu vody do zobáčku. Hlavy plavců na hladině jim vůbec nepřekážejí. V oddělených plaveckých drahách ukrajují své ranní kilometry zkušení plavci. Někdy si říkám, jestli oni nemají žábra, jak tou vodou procházejí a ona jimi. Já do dráhy nelezu, nejsem tak rychlá a nemám ráda, když mě někdo honí. Navíc si při plavání tak nějak sama pro sebe přemýšlím a ne vždy udržím rovný směr své plavecké dráhy a prostě někam zahnu. Tak trochu plavu jako paní radová.
Plavala jsem si tedy, a tak jako bylo moje tělo ponořené do vody, moje myšlenky byly zanořené někde hluboko ve mně. Najednou jsem si na poslední chvíli všimla, jak se proti mně řítí vysokou rychlostí a za patřičného stříkání a funění mohutný plavec. Možná jsem i zaječela, nevím, ale honem jsem se snažila uhnout mu z cesty. On mne totiž nejspíš vůbec nevnímal. Co by se asi stalo, kdybychom se srazili? Přejel by mě jako parník? Uf! Oddechla jsem úlevou, že jsem se stačila vyhnout srážce, a pokračovala jsem ve svém mírném tempu k okraji bazénu. To je ale neurvalec! Co si myslí? Vždyť tu není sám… Za malou chvíli mne opět míjel mohutný plavec opačným směrem. Všimla jsem si, že má na nohou ostře zelené ploutve. No jo, to se mu to plave, zauvažovala jsem.
Při třetí obrátce jsem doplavala ke kraji bazénu a chtěla jsem si trochu odpočinout. Na chvilku si vydechnu a poplavu dál, předsevzala jsem si. Chytla jsem se kraje a všimla jsem si, že hned vedle mne odpočívá onen plavec. Robustní postava, holá hlava, přimhouřené oči, nepřítomný výraz. Trochu z něj šel strach. Troufnu si mu něco říct? Vtom ale nevím, co mě to napadlo, jsem začala švitořit. „To vám zrychluje tempo, ty ploutve?“ Bez pozdravu, bez oslovení, zato s opravdovým zájmem jsem mu hleděla do očí a čekala na odpověď.
Pán si hned jednu tu ploutev zul a ukazoval mi ji. Pohovořil o různých velikostech ploutví a o jejich vlivu na posilování stehen. Přiznal, že kdysi plaval závodně a plavání mu teď chybí. Já jsem žasla, říkala „No ne?“, doptávala se a on vyprávěl a zářil u toho jako sluníčko. Tentam byl jeho předtím nepřátelský výraz. Nechápala jsem, jak bych se ho mohla bát. Pak jsme se přátelsky rozloučili a já jsem odplavala.
Jestli byl někdo v šoku, byla jsem to já. Neplánovala jsem takovou konverzaci, ani náhodou jsem si nic takového nechystala, prostě v jednom okamžiku jsem otevřela ústa a z nich vypadla otázka o ploutvích. Zpětně jsem si říkala, že to byl vlastně výborný nápad. Všimla jsem si totiž, že pán pak plaval pozorněji. Já ostatně taky.
Nedala by se ta zkušenost nějak zobecnit?