Jestli někde nabrala situace po listopadu 1989 v tehdejším Československu opravdu rychlou změnu kurzu, byla to zahraniční politika. Prvním cílem nového osazenstva Černínského paláce se stal co nejrychlejší odchod okupačních sovětských vojsk.
Jízda autem u středočeské obce Milovice - Boží dar dlouho připomínala tankodrom. Nedávno dostala silnice z větší části nový asfaltový povrch, ale pořád ještě tu zbývá úsek, kde tlumiče na betonových panelech, které musely unést váhu tanků a obrněných vozidel, dostávají pořádně zabrat.
Shodou okolností je to v místě, kde cesta míjí zcela vybydlený panelák. Jeden z mála, který tu po sovětské armádě v této podobě i po třetině století zůstal.
„Nebylo ani potřeba, aby odsun vojsk někdo jako hlavní téma pojmenoval, bylo to prostě naprosto jasné,“ vzpomíná Dana Huňátová, dlouholetá česká diplomatka, která na ministerstvo zahraničí přišla 11. prosince 1989 spolu s čerstvě jmenovaným ministrem Jiřím Dienstbierem a jeho kolegou s disentu, nově poradcem a také hlavním stratégem odsunu Jaroslavem Šedivým.
Za odměnu na lov do Nigérie
Československá vláda srpnovou invazi v roce 1968 označila za protiprávní už 3. prosince 1989, tedy nedlouho po listopadových událostech a navrhla zahájit jednání o postupném stahování sovětských vojsk z Československa. Protiprávnost vstupu vojsk Varšavské smlouvy pak odhlasovalo 12. prosince 1989 i stále ještě plně komunistické Federální shromáždění.
Samotná „akce odsun“ začala hned, jak to bylo možné. Nahrála tomu cesta do Moskvy dojednaná ještě komunistickou vládou na prosinec 1989. I když se politická situace zcela otočila, nový ministr Dienstbier chtěl jednání naplánované na 21. prosince zachovat – právě s cílem otevřít se Sověty téma odsunu.
„Byl to sice starej bolševik, kariérní diplomat, ale měl ohromnou výhodu – znal se osobně s náměstkem Aboimovem, který vedl sovětskou delegaci. Od Dienstbiera byl dobrý tah, že ho nevyhodil a naopak využil toho, že Vacek dokonale znal sovětské diplomatické zvyklosti.“
Pokusil se o to na schůzce s ministrem zahraničí Eduardem Ševerdnadzem, ale zatímco československá strana přijela s tím, že se mají zahájit rozhovory o odchodu vojsk, sovětská chtěla řešit maximálně nový status své armády, možná snižování stavu, ale určitě ne odchod.
„Proto taky v závěrečném komuniké oba ministři přijali neslanou nemastnou formulaci, že v budoucnu budou provedena jednání o sovětské armádě v Československu, nic víc. Ještě v prosincových dnech jsme ale poslali do Moskvy výzvu, aby se dostavila delegace k jednání o odchodu sovětských vojsk z Československa,“ vzpomínal Jaroslav Šedivý.
První jednání začalo v Praze 15. ledna 1990. Jak zaznamenalo Rudé právo: „V sídle federálního ministerstva zahraničních věci v Černínském paláci v Praze byla v pondělí po 14. hodině zahájena československo-sovětská jednáni o odchodu sovětských vojenských jednotek rozmístěných v ČSSR. Delegace vedou náměstci ministrů zahraničních věci obou zemi Evžen Vacek a Ivan Aboimov.“
Dnes zní možná trochu překvapivě, že byl šéfem vyjednávacího týmu jmenován zrovna Evžen Vacek, kovaný soudruh, náměstek posledního komunistického ministra zahraničí. Mělo to ale svůj dobrý důvod.
„Byl to sice starej bolševik, kariérní diplomat, ale měl ohromnou výhodu – znal se osobně s náměstkem Aboimovem, který vedl sovětskou delegaci. Od Dienstbiera byl dobrý tah, že ho nevyhodil a naopak využil toho, že Vacek dokonale znal sovětské diplomatické zvyklosti,“ říká Huňátová.
Ta se sice jednání se Sověty osobně neúčastnila, byla však Dienstbierovou pravou rukou a v pravidelném kontaktu byla jak s Jaroslavem Šedivým, tak Lubošem Dobrovským.
„Jaroslav Šedivý mluvil o tom, že jednání se Sověty je velmi specifické, že mají svůj vzorec jednání a přístup, kterého se drží. Dobrovský zase popisoval, jak se Sověti cítí zneuznaní. Oni měli v hlavě, že nám přeci v tom roce 1968 přijeli pomoct a snahu dostat je teď domů nám vyčítali,“ shrnuje Huňátová.
I když by se nabízelo staré kádry z ministerstva okamžitě vymést, Dienstbier v případě Vacka rozhodl jinak. „Možná to byl tehdy tip od jiného kariérního diplomata Zdeňka Matějky. S Dienstbierem se znali z Washingtonu, kdy tam byl Matějka na ambasádě a Dienstbier jako rozhlasový zpravodaj. Sešli se spolu krátce před tím, než byl Dienstbier oficiálně jmenován ministrem zahraničí a Matějka mu toho o vnitřním fungování úřadu leccos řekl a vysvětlil,“ dává Huňátová nahlédnout do zákulisí začátků velké diplomatické partie.
Mezi Vackem a Dienstbierem byla dohoda, že „když vše dopadne dobře“, může si vybrat svůj diplomatický post – a to se nakonec i stalo. K překvapení všech si zvolil Nigérii (byl tam velvyslancem už mezi lety 1981 a 1987), vysvětloval to tím, že je vášnivý lovec. Velvyslancem pak zůstal do roku 1992, kdy musel z diplomacie odejít s ohledem na nový lustrační zákon.
O tom my se bavit nechceme!
Ale zpět k debatám se Sověty. Dohodnutý formát jednání zněl, že delegace budou mít čtyři hlavní vyjednavače (za Československo to byl náměstek Evžen Vacek, Jaroslav Šedivý, Luboš Dobrovský a generál Rudolf Ducháček) s možností přizvat si další experty. Toho sovětská strana bohatě využila.
Vedle pětadvaceti expertů přiletěly navíc i tři desítky sovětských vysokých důstojníků a generálů. „Museli jsme kvůli tomu přinést další židle. Vypadalo to, jako by na nás chtěli zapůsobit i tou vojenskou silou, jako by nás chtěli převálcovat,“ popisoval Šedivý.
Když pak náměstek Vacek oslovil sovětskou delegaci, že je vítá na jednání o odchodu sovětských vojsk, bylo to prý jako by do místnosti někdo hodil bombu. Sověti trvali na tom, že oni přijeli jednat jen o pobytu vojsk.
Po celém dnu dohadování, o čem že se tedy má či nemá mluvit, šéf sovětské delegace zaklapl desky a zopakoval, že na jednání o odsunu nemá mandát. „Vstal a já mu říkám, pane náměstku, počkejte, máme ještě jednu variantu. Jakou? Že československá vláda otevřeně, před celým světem vyzve sovětskou vládu, aby okamžitě stáhla svá okupační vojska z Československa, chcete to?“ vzpomínal Jaroslav Šedivý, jehož velkou výhodou pro jednání bylo, že – stejně jako Luboš Dobrovský – uměl plynně rusky:
„Byl leden 1990 a oni pořád vnímali sovětský blok jako jednotný… Takže znejistěl, zase si sedl a hledali jsme kompromis, abychom ho ke konci dne plného přestřelek a hádek našli: jednání budou o pobytu vojsk v Československu včetně jejich odchodu.“
Po pouhých šesti týdnech od zahájení debat ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze podepsali v Moskvě mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR.
Diplomatická formulace pomohla tomu, že se rozhovory rozběhly. „Nejdřív od nich ale přišlo vydírání, co za to. Pak se tvářili, že dřív než za deset let to nepůjde, pak za pět, to bylo pro nás nepřijatelné. Naši vojáci spočítali, že se to dá stihnout za osm měsíců,“ shrnul Šedivý.
Delegace se rozešly s tím, že se za dva týdny uvidí v Moskvě. Rusové pak ale ochladli a tvrdili, že nemají o jednání zájem. Až když Evžen Vacek napsal 25. ledna osobní dopis Aboimovovi, sovětská strana na druhé kolo jednání přistoupila.
„Konečně je 7. února zahájeno v Moskvě druhé kolo jednání. Rozhovory se odehrávají ve dvou skupinách: politicko-právní, kde je cílem formulace dohody, a technicko-vojenské, kde má být dohodnut harmonogram odsunu. (...) Strategie naší strany byla jasná: nenechat se argumentačně zavléci mimo ,řeč čísel‘,“ zaznamenal ve svých vzpomínkách Jaroslav Šedivý.
Moskevská jednání skutečně vše o značný kus posunula. Ve dnech 21.–22. února vznikl v Praze text dohody a už krátce poté bylo, opět v Moskvě, vše završeno: 26. února 1990, po pouhých šesti týdnech od zahájení debat, ministři zahraničí Jiří Dienstbier a Eduard Ševardnadze podepsali v Moskvě mezivládní dohodu o odchodu sovětských vojsk z území ČSSR.
Osobní vazby a lidská chemie
Československo se tak stalo první zemí východního bloku, které se podařilo vyjednat odchod okupační armády. Nahrál tomu nejen pád režimu, ale i fakt, že tehdy probíhala ve Vídni mezinárodní jednání o snižování vojenských sil v Evropě mezi NATO a Varšavskou smlouvou a sovětské vedení bylo tak na téma aspoň trochu mentálně připraveno.
„I když se později Američani báli, aby naše kroky nevedly k sovětskému požadavku, aby recipročně odešla z Evropy i americká vojska,“ podotýká Dana Huňátová. Obavy budoucích západních spojenců popisoval i Luboš Dobrovský: „Setkávali jsme se s jistými doporučeními, abychom netlačili na Moskvu příliš tvrdě, že by to mohlo vést k nějakému významnému odporu ze strany Sovětského svazu. Že by se někdo mohl vzbouřit minimálně proti Gorbačovovi a Ševardnadzemu, kteří sice nebyli plánu nějak zvlášť nakloněni, ale cítili nutnost té změny. My jsme přesto dál pokračovali.“
[caption id="attachment_94648" align="alignleft" width="441"]
Odsun sovětských vojsk z Frenštátu pod Radhoštěm 26. února 1990. Foto: se souhlasem Post Bellum[/caption]
Huňátová upozorňuje i na zajímavý a dosud opomíjený aspekt jednání – osobní vazby a jistou chemii mezi klíčovými aktéry debat. Nešlo jen o zmíněnou dlouholetou známost náměstků Vacka a Aboimova. Významnou roli prý sehrála cesta Jiřího Dienstbiera do Kanady na summit Open Skies v únoru 1990. Bylo to tenkrát poprvé, kdy se představitelé NATO a Varšavské smlouvy setkali mimo Evropu a Dienstbier tam měl opakovaně možnost mluvil mezi čtyřma očima se svým sovětským protějškem Ševardnadzem.
„Udržovali si od sebe sice odstup, neoslovovali se křestním jménem, mluvili spolu anglicky, ale bylo zjevné, že se respektují. Dienstbier měl charisma, uměl si snadno získat sympatie. I to byl pro partnery šok, když tam přišel po těch komunistických panácích někdo jako on,“ říká Huňátová, která tehdy v Kanadě také byla.
„Choval se přirozeně, sebevědomě, jako reprezentant suverénní země. Uměl i situaci odlehčit, udělat vtip, to byl velký dar. Myslím, že tahle vazba na Ševardnandzeho, možnost s ním mluvit osobně, neoficiálně, sehrála velkou roli. Oba se pak později několikrát setkali, i když ani jeden už nebyl v ministerské pozici. Vždy jsme měla pocit, že se rádi viděli. Je to možná ten jeden důležitý kámen v mozaice,“ doplňuje.
Byl to právě Ševardnadze, kdo nakonec k souhlasu s odchodem vojsk dokázal přesvědčit váhajícího Gorbačova.
O osobních vazbách mluvil i jeden ze čtyř hlavních členů vyjednávacího týmu Luboš Dobrovský, který měl jinak – podle pamětí Jaroslava Šedivého – „za úkol hlídat udržení ofenzivního tlaku na Sověty a věcnosti rozhovorů“.
Havla pak v Praze přesvědčovali, že nejde o ruský úhybný manévr, ale o nutnost. „On hodně vzdoroval, co že to blbneme a že nás Rusové ukecali. Trvalo to hodinu, než jsme mu všechno vysvětlili a nakonec kývnul a řekl, že jo.“
„To vyjednávání mělo hodně emocionální charakter a bylo potřeba tam vnést racionalitu a vnímat obavy ruských vyjednavačů,“ vzpomínal v rozhovoru pro Paměť národa Dobrovský, jehož zmíněná brilantní znalost ruštiny pramenila jak ze studií rusistiky, tak z faktu, že v letech 1967–1968 pobýval v Moskvě jako stálý zpravodaj Československého rozhlasu.
Jak popisoval, s hlavou ruských vyjednavačů Aboimovem si začal rozumět i lidsky: „Říkali jsme si po pravdě, jak to je a hledali jsme cesty.“ Proto bral ruský požadavek na prodloužení původně požadované lhůty odchodu vojsk o půl roku vážně. Chápal prý, že sovětská strana má své problémy a že řeší, kam umístí v součtu půl milionu vojáků, kteří se postupně vrátí ze zemí východního bloku plus jejich rodiny. Nabídl tedy řešení: časový posun dojedná s prezidentem Havlem za podmínky, že o to osobním dopisem požádá Gorbačov.
Spolu s generálem Ducháčkem pak Havla v Praze přesvědčovali, že nejde o ruský úhybný manévr, ale o nutnost. „On hodně vzdoroval, co že to blbneme a že nás Rusové ukecali. Trvalo to hodinu, než jsme mu všechno vysvětlili a nakonec kývnul a řekl, že jo.“ Termín odchodu se nakonec ustálil na datu 30. června 1991.
Nebudete muset spát na poli
Posledním vojákem sovětské armády, který opustil Československo, byl generál Eduard Vorobjov, mimochodem muž, který se invaze v srpnu 1968 aktivně účastnil jako velitel roty. Z letiště ve Kbelích odletěl – i se svým černým vozem značky Volha – 27. června 1991.
Byla to tečka nejen za náročnými jednáními a řešením logistických problémů, ale i za přítomností viníků spousty zmařených životů. Jen invaze v srpnu 1968, střelba do lidí a nehody vedly ke smrti 108 lidí, zhruba pěti stům těžce zraněných a stovkám lehce zraněných.
Své oběti mělo i dalších 23 let. Jak plyne z bádání historiků Prokopa Tomka a Ivo Pejčocha z Vojenského historické ústavu, od 1. ledna 1969 do 21. června 1991 zemřelo v důsledku autonehod způsobených přesuny sovětské vojenské techniky 248 lidí. Poslední obětí sovětské okupace se stal takřka přesně rok po sametové revoluci, 16. listopadu 1990, Josef Vajdak, jehož v Liberci při nehodě usmrtil řidič sovětského nákladního vojenského automobilu.
Celé období vnucené přítomnosti „bratrských vojsk“ provázela i kriminalita: vedle krádeží, loupeží a sexuálních útoků je zdokumentováno i dvanáct vražd.
Závěrečný vlak se sovětskými vojáky vyjel 19. června 1991 ze středočeských Milovic, o dva dny později překročil východní hranici. Právě v Milovicích, kde bylo hlavní velitelství Střední skupiny vojsk, bylo původně 30 tisíc vojáků plus pět tisíc rodinných příslušníků. „Mezi ně se v letech 1980–1985 řadili i Vitalij a Vladimir Kličkovi (oba úspěšní bývalí boxeři, Vitalij je od roku 2014 starostou Kyjeva), synové sovětského pilota vrtulníku a tehdy důstojníka Rudé armády,“ upozorňuje Zdeněk Votava, autor výstavy v Muzeu vojenského prostoru v Milovicích.
Ke kontrole plnění mezivládní dohody o odsunu vojsk pak vznikla 28. března 1990 první ze dvou parlamentních komisí. Předsedou byl nejprve zvolen poslanec Josef Macek, půl roku na to, po parlamentních volbách, již Michael Kocáb, s nímž si veřejnost odsun vojsk nejčastěji ztotožňuje, byť šlo hlavně o mediální tvář akce, píše na stránkách Vojenského historického ústavu historik Prokop Tomek. „Obě poslanecké komise ale naznačily i možnosti, které v demokratické společnosti má parlament, a dokázaly skutečně a často účinně zastupovat zájmy občanů,“ dodává.
Jeden z tehdejších členů poslanecké komise, Oldřich Kužílek, popsal náplň činnosti jednoduše:
„Řada věcí byla samozřejmě rozhodnuta na vyšších místech, ale smyslem komise bylo zejména to, že odsun vojsk bylo potřeba honit jako káču, celý proces udržovat v chodu. Jinak by se zastavil a zdržoval. Ruská mašinerie ho chtěla zastavit, protože neměli kam jít.“
Bez zajímavosti není, že na práci obou komisí se podílela poslankyně Božena Fuková, která byla 18. října 1968 jednou z pouhých čtyř zástupců lidu, kteří hlasovali proti přijetí smlouvy o dočasném pobytu sovětských vojsk.
„Když se seberete a budete doma co nejdříve, přijdete do kamenných kasáren, kde vás ubytují. Nebudete muset stavět stany na poli. Tím pádem získáte úžasné výhody.“
Své občanské komise měla i řada měst a obcí, v nichž byly sovětské posádky. Například Dalibor Norský z Frenštátu pod Radhoštěm, který byl po listopadu 1989 jedním ze zakládajících členů místního Občanského fóra, dostal na starost jednání se sovětskou posádkou – a dal si za cíl, že od nich sovětští vojáci odjedou nejdříve z celého Československa. A podařilo se.
[caption id="attachment_94649" align="alignleft" width="424"]
Odsun sovětských vojsk z Frenštátu pod Radhoštěm 26. února 1990. Foto: se souhlasem Post Bellum[/caption]
Občanské fórum začalo o odchodu vojsk s místní posádkou jednat hned na přelomu let 1989 a 1990 a odsun pak reálně začal hned 26. února 1990, v den, kdy se v Moskvě podepsal smlouva o odchodu.
Pro jednání se sovětským velitelem protiletadlového pluku Vladimír Smirnovem zvolil Dalibor Norský účinnou psychologickou strategii: „Oni pořád říkali, že nemůžou odjet, že je něco třeba spravit, že mají špatné tanky, že je musí dát dohromady. Říkal jsem: ,Podívejte, že opustíte střední Evropu, to je jasné. A jsou v ní stovky tisíc sovětských vojáků a stovky posádek. A to všechno se postěhuje do Sovětského svazu. Když se seberete a budete doma co nejdříve, přijdete do kamenných kasáren, kde vás ubytují. Nebudete muset stavět stany na poli. Tím pádem získáte úžasné výhody.‘ To zabralo.“
Zkusíme snížit napětí
Poslanecká komise kontrolovala průběh odsunu, stav opouštěných lokalit a působila i jako mediátor mezi místními lidmi a představiteli sovětské armády. Její neformální vliv byl větší než faktické kompetence. Mimo jiné ale poslanci upozornili i na drastické poškození životního prostředí na místech vojenských posádek.
I Kocáb vzpomíná, jak od původní nevraživosti, kdy jeden byl „nepřítel v očích toho druhého“, se vzájemný vztah s generálem brzy posunul takřka do přátelské roviny; poté, co si ověřil, že drží slovo.
Sověti si s ohledem na přírodu hlavu absolutně nelámali, v půdě a spodních vodách po nich zůstalo ohromné množství ropných látek. Sanace byly s mnohamiliardovými náklady oficiálně ukončeny až v roce 2018.
I při práci poslanecké komise se podle slov tehdejších aktérů podařila nalézt potřebná „chemie“ – zejména mezi velitelem Vorobjovem a šéfem poslanecké komise Kocábem.
„Michael Kocáb byl dobrým diplomatem. Jestliže členové komise projevovali určitý důraz, řekl bych dokonce agresivitu, nevyrovnanost, emocionálnost, tak on byl vždycky vyvážený a vždycky, když vznikala taková situace, tak mi říkal: Pane generále, oni mají svoji pravdu, vy máte svoji pravdu, zkusme to udělat tak, abychom snížili napětí,“ popsal Vorobjov.
I Kocáb vzpomíná, jak od původní nevraživosti, kdy jeden byl „nepřítel v očích toho druhého“, se vzájemný vztah s generálem brzy posunul takřka do přátelské roviny; poté, co si ověřil, že drží slovo.
I když Kocáb v dobových rozhovorech říkal, že se „nedá zřejmě jednoznačně říci, kdo má na odsunu největší zásluhu“, ve své parlamentní zprávě k ukončení odchodu vojsk sám jmenovitě děkoval „především prezidentu V. Havlovi, ministru zahraničí J. Dienstbierovi a ministru obrany L. Dobrovskému“.
Speciálního poděkování pak věnoval „všem československým občanům, kteří ačkoliv si vojenskou okupaci tolik vytrpěli, přesto v sobě nalezli dostatek síly, aby se dokázali se sovětskými vojáky rozloučit korektně a bez projevů negativních emocí“.
Text vznikl ve spolupráci s projektem Paměť národa. Jeho verze byla publikována i v Magazínu Paměti národa. Autor čerpal mimo jiné z rozhovorů Luboše Dobrovského, Jaroslava Šedivého, které vznikly krátce před jejich smrtí. Dále pak z jejich veřejně dostupných rozhovorů poskytnutých v průběhu devadesátých letech pro Český rozhlas, ČTK, Ústav mezinárodních vztahů a další veřejné instituce. I v případě Eduarda Arkaďjeviče Vorobjova a Michaela Kocába jsme vycházeli z rozhovorů pro Paměť národa.
HlídacíPes.org
HN.cz|
Žena.cz|
SportWin » bavme se sportem|
Magazín - Aktuálně.cz|
Život cestovatele|
VímeVíc.cz|