Z vyprávění mnoha pamětníků se může zdát, že jednou z mála výhod komunistického režimu byla jistota práce. Nezaměstnanost prakticky neexistovala a kdo nepracoval, byl považován za příživníka. Ale co to ve skutečnosti znamenalo? Byla plná zaměstnanost skutečně známkou sociálního zabezpečení, nebo spíš nástrojem kontroly a poslušnosti? Kult práce v socialistickém Československu měl rozhodně i svou odvrácenou tvář.
Jedním z klíčových nástrojů, jimiž si komunistický režim v Československu udržoval kontrolu nad obyvatelstvem, byla takzvaná pracovní povinnost. Tento princip, převzatý ze Sovětského svazu, měl zajistit, že nikdo nezůstane bez zaměstnání – nikoliv však díky síle ekonomiky, ale prostřednictvím právních donucovacích mechanismů. Povinnost pracovat byla pevně zakotvena v ústavách z let 1948 a 1960 a představovala nejen nástroj hospodářské politiky, ale i ideologickou výzvu k účasti na budování socialismu.
Zvláště v poválečných letech, kdy země čelila akutnímu nedostatku pracovních sil, se stát začal tvrdě vymezovat vůči těm, kdo se odmítali zapojit do „společensky prospěšné“ práce. Nešlo přitom jen o lenost – vyhýbání se zaměstnání bylo vnímáno jako projev nesouhlasu s režimem.
Zpočátku hrozily přestupcům jen pokuty nebo krátké tresty, ale od roku 1956 umožňoval nový trestní zákoník stíhat tzv. příživníky – osoby, které neplnily svou „pracovní povinnost“, často i tehdy, když pracovat chtěly, ale ne tam, kde to stát uznal za vhodné. Obvinění z příživnictví tak často mířila nejen na nezaměstnané, ale také na intelektuály, umělce nebo osoby, které se snažily žít mimo oficiální struktury. Pracovní povinnost se tak postupně proměnila v účinný nástroj represe vůči těm, kdo chtěli žít jinak, než režim předepisoval.
Souboj se Západem i nástroj moci Proč komunistický režim kladl takový důraz na pracovní povinnost? Jedním z důvodů byl ideologický boj se Západem. Nezaměstnanost, běžná v kapitalistických státech, byla v očích socialistické propagandy symbolem selhávajícího systému. Plná zaměstnanost měla být důkazem nadřazenosti centrálně plánované ekonomiky. Zároveň šlo však o důmyslný nástroj společenské kontroly. Zaměstnání totiž nebylo jen prostředkem obživy – bylo i způsobem, jak stát monitoroval a ovlivňoval chování jednotlivců. Pracovat bylo možné pouze pro státní podniky, člověk byl tedy někam „zařazen“ a každá změna zaměstnání mohla být posuzována podle loajality vůči režimu. Práce tak sloužila nejen ekonomickému účelu, ale i k potlačování nežádoucích názorů a izolaci nepohodlných osob.
Lidé, kteří se postavili systému, byli často zbaveni možnosti vykonávat svou profesi. Místo odborné činnosti pak končili na manuálních pozicích, kde nemohli uplatnit svůj vliv ani intelektuální schopnosti. Režim tímto způsobem „umlčoval“ vzdělané a odvážné – ne vězením, ale přeřazením na okraj společnosti. Z nespočtu případů jmenujme dva konkrétní: Jiří Němec, psycholog a spoluzakladatel Charty 77, byl pro své názory propuštěn z Foniatrické kliniky a skončil jako noční hlídač v Metrostavu. Jiří Uhl, strojní inženýr a autor řady textů o činnosti Charty, se kvůli svým aktivitám živil jako topič – tedy v obdobích, kdy byl zrovna ve vězení.
Komfort bez tlaku – proč na minulý režim mnozí vzpomínají s nostalgií? Proč se tedy i dnes najdou lidé, kteří na období před rokem 1989 vzpomínají s nostalgií? Odpověď je jednodušší, než by se mohlo zdát. Socialismus nabízel určitou formu pohodlné existence – za předpokladu, že člověk nevyčníval. Pokud jste se drželi stranou politiky a neprovokovali režim, systém vám zaručil základní životní jistoty: pravidelnou mzdu, střechu nad hlavou, levné školství a zdravotnictví a třeba i rekreaci.
Tato „smlouva mezi státem a občanem“ však měla svou cenu. Zaměstnání sice nechybělo, ale často ani nedávalo smysl. Mnohé podniky fungovaly spíš jako sociální instituce než jako efektivní ekonomické jednotky. V kancelářích i dílnách seděly tisíce lidí, kteří neměli co na práci – nebo svou práci nebrali vážně, protože dobře věděli, že výkonnost ani iniciativa se po nich vlastně nežádá.
Ztráta motivace a zkostnatělý systém vedly k apatii: bylo výhodnější nepohnout se z místa, než se snažit něco měnit. Vznikl tak paradox – lidé si užívali určitého klidu a jistot, ale zároveň se smířili s prostředím, kde kreativita, podnikavost a zodpovědnost byly spíše na obtíž. Výsledkem byla stagnující produktivita a narůstající pocit, že „se to nějak udělá“ – i kdyby to znamenalo denně postávat u pásu nebo na chodbě s kávou v ruce.
Ekonomická realita dělnické třídy za socialismu V porovnání s obdobím první republiky nebo ještě dřívějšími časy si dělnická třídaBylo, nebylo?
Srovnání s Rakouskem, které po druhé světové válce začínalo z nižší ekonomické úrovně než Československo, je v tomto směru velmi výmluvné. Zatímco na přelomu 40. a 50. let byly hospodářské výsledky obou zemí srovnatelné, o čtyřicet let později byl rozdíl propastný. V roce 1990 činil hrubý domácí produkt na obyvatele podle parity kupní síly v Československu 8 513 dolarů, zatímco v Rakousku dosahoval 16 881 dolarů – tedy téměř dvojnásobek.
Komunistická propaganda však, během svého působení, podobná srovnání důsledně ignorovala. Obraz „úspěšného socialismu“ byl budován na vnitřním měřítku a srovnávání se Západem bylo považováno za ideologicky závadné. Ekonomický pokrok byl prezentován bez jakéhokoliv mezinárodního kontextu – a to i přesto, že rozdíl v životní úrovni začínal být stále zřetelnější.
Lidská důstojnost A dnes? Důsledky dlouhodobé plánované ekonomiky a pracovního systému, který kladl důraz na kvantitu před kvalitou a loajalitu před schopnostmi, pociťujeme v mnoha ohledech dodnes. Mnohé regiony si nesou dědictví strukturálního úpadku, podnikové kultury založené na pasivitě a nízké produktivitě, stejně jako rezignaci na iniciativu a samostatné rozhodování. Ačkoliv politický režim padl, některé hluboce zakořeněné postoje k práci, podnikání či odpovědnosti přetrvávají dál.
Při pohledu zpět je však důležité nezůstat jen u ekonomických důsledků. Reálný socialismus totiž nenarušil pouze fungování trhu – narušil i samotné vnímání hodnoty člověka. Práce se stala nástrojem moci, nikoli naplněním osobního potenciálu. Lidé byli oceňováni nikoliv podle schopností, ale podle míry loajality. Tam, kde není prostor pro svobodu volby, pro otevřený názor, pro osobní integritu, tam se z práce stává prostředek podřízení – a z člověka prostředek.
Důstojnost člověka není jen o tom, zda má práci a plat. Je o tom, zda má možnost rozhodovat o svém životě, řídit se vlastním svědomím a nebýt za to perzekvován. Skutečná sociální spravedlnost se neměří počtem pracovních míst, ale tím, jak respektuje svobodu jednotlivce a jeho právo být slyšen – a nesetkat se kvůli tomu s trestem. Práce může být prostředkem k seberealizaci, nikoliv nástrojem k umlčení. Paměť na minulost by nám měla připomínat právě toto – že hodnota člověka nesmí být nikdy podmíněna poslušností. A že žádná ekonomická jistota nestojí za ztrátu svobody, svědomí a důstojnosti.
Proboha!
Sport - Aktuálně.cz|
Lifee.cz|
eXtra.cz|
SportWin » bavme se sportem|