CENTRUM.CZ > Proboha! > 16. 6. 2025, 07:00

Kapela, dirigent a papež hledají odpověď

Sdílet

Zdroj: Proboha!

Dva zcela odlišné příběhy – jeden filmový, druhý papežský – a přesto je spojuje silná otázka: Proč právě já? Dotýkají se témat vděčnosti, rozdílných startovních čar a odvahy vzdát se vlastního pohodlí pro dobro druhých. Oba příběhy mě vedou k zamyšlení nad tím, co jsem v životě dostala zadarmo – a jak s tím naložím.

Snímek francouzského režiséra Emmanuela Courcola Kapelo, hraj a oficiální autobiografie papeže Františka Naděje – dvě různá díla, která na první pohled nemají nic společného, přesto je zajímavě spojuje jedno téma.

Mezinárodně proslulý dirigent Thibaut Desormeaux, jeden ze dvou hlavních protagonistů filmu Kapelo, hraj, si právě vyslechl od lékaře neúprosnou diagnózu. Kostní dřeň od blízkého příbuzného představuje jedinou šanci na vyléčení z leukémie. Sestra bez váhání souhlasí s dárcovstvím. Co se může zvrtnout? Thibaut až nyní zjišťuje, že biologicky nejsou příbuzní. Adoptivní matka neměla odvahu svěřit mu pravdu o jeho původu. Nebyl oslnivý – biologická matka selhávala.

Thibaut nalézá pokrevního bratra Jimmyho. Setkání dvou rozdílných světů. Zatímco Thibautovi adoptivní rodiče rozpoznali záhy jeho mimořádné hudební nadání a poskytli mu maximální podporu, Jimmy – stejně nadaný jako Thibaut – takové štěstí neměl. Žije v malém městě, pracuje jako kuchař ve školní jídelně a v místní kapele hraje na trombon. Jeho adoptivní matka Claudine mu zajistila v rámci svých možností dobrou výchovu, ale špičkové hudební vzdělání přesahovalo její možnosti.

Jimmy nedokáže úplně zakrýt trpkost: proč on ano a já ne? Thibaut si v obráceném gardu vyčítá totéž. Čím jsem si zasloužil všechny ty výhody? Vždyť to nebyl jen můj talent, jen moje zásluha. Jimmy je přece stejně nadaný jako já.

Papež Lev XIV. volá po komunikaci bez boje a bez zbraní

Papež František si při své první papežské cestě na Lampedusu znovu připomněl osud své vlastní rodiny. Otázka: „Proč oni ne a já ano?“, jak přiznává, se mu stále honí hlavou. Jeho prarodiče a jejich syn Mario, Františkův otec, si zakoupili lodní lístek na loď Princezna Mafalda, která měla 11. října 1927 vyplout z Janova do Buenos Aires. Jenže na ni nikdy nenastoupili – nepodařilo se jim včas prodat jejich skromný majetek. Lístek vyměnili a cestu odložili. Princezna Mafalda ztroskotala. Už před plavbou nebyla v dobrém technickém stavu, některé záchranné čluny byly nepoužitelné, oblast byla navíc plná žraloků. Mnoho lidí zahynulo.

Ani šťastné přistání v Argentině nebylo výhrou. Migranti byli i tehdy velmi zranitelní. Přesto Františkovi prarodiče uhájili – navzdory chudobě a opakovaným začátkům – skromné živobytí pro sebe i pro své děti.

Papež František se k této otázce vrací znovu a znovu. Právě odtud pramení jeho hluboké soucítění se všemi, kdo jsou vytěsněni na okraj: „I já jsem mohl patřit k lidem odepsaným.“ K těm, kdo nedopluli, kdo se stali oběťmi obchodníků s nadějí. Ve své autobiografii se ptá: Jaké cesty vedly k tomu, že právě já žiji tento život, zatímco moji příbuzní zápasí s každodenními obtížemi?

Dobře si uvědomuje vlastní selhání. Nepovažuje se za výjimečného. Vzpomíná na období krize, prázdnoty, na své „světácké“ fáze. Přesto šel dál. Vyznává, že jeho nejsilnějším pocitem je vědomí, že ho obklopuje sláva, která mu nepatří, uznání, které si nezaslouží. Proto si přeje, aby mu Pán udělil milost studu: „Já ustavím svou smlouvu s tebou. I poznáš, že já jsem Hospodin, a budeš si to připomínat a stydět se.“ (Ez 16,62–63). Myšlenka, že zadarmo dostal, ho neustále doprovází.

Také film Kapelo, hraj se dotýká sociálních otázek. Ztráta práce – kvůli úsporným opatřením a zavření továrny – frustruje místní obyvatele. Dopady se dotýkají i Jimmyho. Thibaut, který nikdy nepoznal nedostatek, si stále dokola klade otázku: „Jak to, že právě já mám tolik výhod oproti svému bratru?“

Režisér se vyhnul sladkobolnému řešení – žádné „chudý ke štěstí přišel“ – a zaměřil se na hlubší rovinu: hledání toho, co nás spojuje navzdory odlišnostem. Jak můžeme jeden druhého podpořit? Thibaut se ujme dirigování místní kapely. Ale nakonec není nejdůležitější, jak se umístí v soutěži. Udělá pro ně víc: pozve je na svůj koncert – a tam jim přenechá prostor. A to je nejsilnější poselství nejen filmu Kapelo, hraj:

Hledejme, co nás spojuje. Buďme vděční za vše, co jsme obdrželi. Ptejme se, proč právě my a oni ne. Snažme se překonávat rozdíly, opouštět vlastní komfort a častěji myslet na to, co jsme zadarmo dostali.